Někdy Jihoameričany podezřívám, že mají zvláštní schopnosti dělat své lety do Evropy akčnější a dobrodružnější. Už mi za ty roky předvedli mnohé finty, některé opakovaně. Např. zjistí až při odbavení na letišti, že mají propadlý pas (to se asi dělo konkrétně na brazilském letišti Guarulhos docela často, tak zde policie zřídila přímo přepážku pro expresní vyřizování nových pasů; i tak to však znamená ztrátu letu a hledání nového spojení), zapomenou si v letadle peněženku (a to již v mezidobí odletělo někam jinam), ulítne jim navazující spoj nebo aspoň ztratí zavazadla…

Čekám zrovna na ruzyňských příletech na trojici Brazilců. U letadla z Amsterodamu již na obrazovkách svítí symbol přeškrtnutého zavazadla, výdej kufrů byl tedy ukončen. A já dál marně své známé vyhlížím.

Konečně se v proudu příchozích objevuje známá tvář! Jen jedna. Přivítám se s Larissou a ona mi vysvětluje, že její spolucestující perderam as malas [perdéram az málas], ztratili kufry. Tak vyšla ven alespoň ona, abychom se setkali a já nebyl nervózní, kde jsou. To je milé a rovněž tak hodně moc brazilské – myslet empaticky a mít starost o druhé.

Já však tuším komplikace, neboť z celé trojice se nikdo nedomluví jinak než portugalsky. Je mi zároveň divné, že se ztratila zrovna dvě ze tří zavazadel, která byla podle všeho odbavena společně. Ptám se Larissy na detaily letu a ona šátrá v kabelce, aby mi ukázala dokumenty. Na zem při tom vypadnou tři palubní vstupenky včetně kontrolních útržků od zavazadel.

„Sakra,“ škrábu se na bradě, „Larisso, toto asi budou pánové uvnitř pro reklamaci zavazadel potřebovat,“ ukazuji jí lístečky. Vím, že šance jsou malé, ale přesto učiním pokus proniknout do útrob příletového terminálu. Celníci hlídkující u automatických dveří mě však nemilosrdně vykazují a hrozí mi pěstí: „Spustíte nám alarm!“

Vracím se k Larisse a pokoušíme se pánům vevnitř alespoň dovolat. Jeden telefon je však vybitý a druhý nikdo nezvedá. Larissa navrhuje, že zkusí útržky pronést dovnitř ona. „Nepůjde to a celníci ti budou nadávat,“ snažím se ji zadržet. „To je jedno, stejně jim nebudu rozumět ani slovo,“ směje se a vyráží k automatickým dveřím. Samozřejmě se za chvíli vrací.

Zkouším letištní informace, vysvětluji naši situaci a snažím se dovolat dovnitř přímo na přepážku, kde se řeší reklamace zavazadel. „Tady žádní dva Brazilci nejsou,“ odpovídá mi do sluchátka suše ženský hlas.

Larissa mistrně rozlouskne mou nastalou bezradnost: „Vai dar certo, ono to dobře dopadne. Pojď na kafe.“ A tak sedíme v Costovi a usrkáváme cappuccino.

Najednou, zničehonic, se u nás zjeví oba pánové, veselí a naprosto v pohodě, vezou si všechna svá zavazadla. „Jen se to trochu zdrželo, ale nakonec nám je přivezli…“

Jeden z oněch ztracených a znovu nalezených kufrů mala [mála] mám dodnes doma. Byl příliš malý na všechno sklo, které si jeho majitel během pobytu v Praze pořídil. Takže si rovnou koupil nové zavazadlo na cestu domů. Pokud někdo potřebujete brazilský kufr, co se umí sám nalézt, neváhejte se obrátit.