Almojantar [almožántar] ve slovníku nenajdete, toto slovo oficiálně neexistuje. V reálném životě se vám však občas přihodí, a to troufám si tvrdit, i mimo Brazílii. Třeba když jste celý den v takovém presu, že se ani nestihnete naobědvat a sklouznete rovnou k večeři. Ještě typičtější je však jiná situace: máte volný den a váš denní režim se tak trochu rozjede. Kolem poledního snídáte a vydatnější jídlo přijde na pořad dne někdy mezi pátou šestou odpoledne. Jak ho ale v portugalštině nazvat? Ideálně almojantar, tedy kreativním spojením dvou základních slov, almoço [almósu] – oběd a jantar [žántar] – večeře.

Brazilci rádi jedí v co nejširší společnosti, a tak se se sobotním obědem prostě čeká, až dorazí všichni ke stolu. Než se poslední sesbírají z pláže, je už pokročilé odpoledne. „A co má být?“ nechápou, že to někdo řeší. Z jejich pohledu je hlavní být a jíst spolu a ČAS je dobře naladěný společník, který s nimi za tabuli usedne též. Vybavuji si situaci, kdy byli Brazilci cestující po Česku pozváni na sváteční oběd do jedné rodiny. Pozvání znělo na pravé poledne. V tu dobu již na stole čekala kouřící mísa s polévkou a tácy s pečenou kačenou, knedlíky a zelím a vše nezadržitelně chladlo. Rozmrzení hostitelky bylo značné, když brazilská návštěva dorazila naprosto v klidu s více jak hodinovým zpožděním. A úsměv jí na tvář vrátil až vtipný moment, kdy jeden z hostů suverénně nabodl houskový knedlík a vložil si ho do talíře s kuřecím vývarem.