Ač je to klišé, je to tak: v Brazílii je velké skoro všechno. Vzdálenosti, budovy, lidská srdce :-) Tatáž rostlina, kterou naše babička hýčká doma v pokoji a raduje se z každého nového lístku, zde roste jak plevel a poskytuje lidem stín před tropickým sluncem. V podvečer nám vletí do místnosti motýl s takovým rozpětím křídel, za jaké by se nestyděl průměrný středoevropský pták. A brazilský stůl se již prohýbá pod vrchovatými jídelními mísami, číšník však zatím donesl všeho všudy jen přílohy…
V podobném výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat. Našinci, co poprvé zavítal v brazilské kraje, zpravidla chvíli trvá, než se zvládne na místní dimenze naladit a začít v nich uvažovat. Pozor však na přehnané analogie:
„TADY MUSÍTE MÍT ALE VELKÉ KRTKY!“ zvolal uznale cestovatel, když spatřil pastviny státu Mato Grosso do Sul poseté nekonečným počtem velkých rudých hromádek. Zdálo by se, že krtince dosahující do výše hrudi dospělého člověka musí být výtvorem nějakého podzemního monstra. Situace je ale právě opačná! Ve skutečnosti se jedná o stavby malých, zato velmi početných termitů zvaných cupins [kupins]. Kdo by na ně šel s rýčem, dopadne jako Don Quijote u větrných mlýnů – ty rudé kopečky jsou tvrdé jak skála!
Mezi miliony nepravidelně rozesetých termitišť se pohybuje zhruba stejný počet ještě jiných cupins, na které se farmáři dívají daleko veselejším okem. Stejným slovem se totiž označují hřbetní hrby bílých krav zebu. Toto plemeno původem z Indie je v Brazílii velmi rozšířené díky své odolnosti vůči suchu a horku. Ke smůle těchto krav však pro Brazilce nejsou
posvátné, právě naopak. Churrasco [šuhásku], pečené maso, je jedním ze synonym této země. Takže zatímco vegetariáni a nedočkavci se vrhají na v úvodu zmíněné mísy s přílohami, ostatní čekají, až začnou mezi stoly rotovat špízy s masovými řezy – a pečený CUPIM má mezi nimi své jisté místo.