Nemastný neslaný. Úsloví, které používáme v češtině i v přeneseném významu pro cokoli fádního a nevýrazného, stejně říká poměrně jasně, co naše společnost tradičně oceňuje na talíři. Můžou před nás postavit, co chtějí, hlavně ať je to poctivě vomaštěný a pořádně posolený. A deset knedliků k tomu. Jak jsou na tom Brazilci? Jejich verze zní: sem sal sem AÇÚCAR [sẽ sal sẽ asůkar]. Neslaný nesladký. Protože CUKREM se v jejich krajině rozhodně nešetří. (K omastku naopak moc srdečný vztah nemají, ani jazykově. Pokud je něco „mastný“ ve smyslu drahý, označí to za salgado = slaný.)

SLADKÁ JE DOBRÁ. Mamãe passou açúcar em mim. Jak zpíval kdysi Wilson Simonal, jeho chudá mamka neměla na dětský pudr, tak své mimino sypala cukrem. A od tý doby se na něj holky jen lepí.

SLADKÁ JE JEDNODUCHÁ. É mamão com açúcar! Je to papája s cukrem. Jinými slovy, naprostá brnkačka. (Dejte pozor, ať fráze nespletete a nezaměníte mamãe [mamáj] za mamão [mamau]. Už jen proto, že máma je svatá. Nejen v portugalštině.)

A přesto všechno, dokonce i přes to, že Brazílie je největším exportérem cukru na světě a produkuje ho tolik, že by s ním mohla dláždit silnice (což v jistém smyslu vlastně dělá, neb ze své cukrové třtiny vyrábí též etanol, který pohání minimálně z určitého procenta i to poslední brazilské auto), vám v tomto kraji neustále někdo bude tlačit umělé sladidlo. Quer açúcar ou adoçante? [ker asůkar ou adosánči?] Těžko věřit, že by v Brazílii bylo takových diabetiků. Tak za oblibou sladicích náhražek spíš hledejme alibismus, že se jde před sebou i jinými tvářit, jak zodpovědně pečuji o svou postavu, aniž by mě to jakkoli bolelo.